Sice dnes Jawa 250 a sidecar Velorex tvoří dohromady jeden celek, ale v renovaci byla sajda kapitola sama pro sebe a zabrala snad více času než motorka .... Vypovídá o tom i to, že sólo motorka byla hotová o více jak rok dříve než sajda a přitom jsem začal současně. Ač byla velice zachovalá, když jsem ji koupil, práce na ní málo nebylo. Chyběly nějaké držáky, které se mi podařilo naprostou náhodou sehnat na burze, jediný, který mi stále chyběl byl pod sedlo. Ten byl tedy vyroben nový a sajda se mohla připřáhnout. To byl ale jen začátek. Přišlel na řadu rám a oprava závěsu kola. To taky nebyl žádný větší problém. Zajímavá práce byla sundavání hliníkových lišt. Šroubky M3 něco jako slovo závit slyšely naposled asi tak před 20ti lety a musely se odbrousit. Mít strčenou hlavu v čumáku sajdy, v ruce brusku a nevidět kam zabírá kotouč je opravdu legrace... Samozřejmě jsem si párkrát škrtnul i do laminátu, takže jsem vylezl jak ředitel vápenky. A jak to píchalo.... Ale pak přišlo to nejhorší-lak. Sajda nebyla nijak odřená, nebo bouraná, takže jsem (!naštěstí!) nemusel laminovat. Původní lak ale byl značně zteřelý a snadno prýskal, nezbývalo než ho celý sundat. Plechy jsem zvyklý brousit bruskou s drátěným kotoučem což na laminát jaksi moc dobře nejde-trochu z toho lítají chlupy.... To jsem zavrhl hned. Zkusil jsem vrtačku se "šmirglem"-to už bylo lepší, ale stejně to bralo moc, bylo to všechno hned hrbaté a snadno se projelo až na vlákno, protože na některých místech lak držel jak přišitý a hned vedle to odlétávalo, stačilo se na to zle podívat... Vyzkoušel jsem všechno možné, až jsem si řekl, že to asi nepůjde jinak než ručně. No jo, ale koho by bavilo takovou vrstvu laku na takové ne už zrovna nejmenší ploše "šmidlat růčo"-po chvíli mě bolely ruce a moc to neubývalo. Pak mi kdosi poradil vibrační brusku-to bylo ono! Sice zvuk rozvibrovaného laminátu byl slyšet až na druhý konec vsi (z čehož měli sousedi opravdu radost), ale lak se krásně sypal a plocha si zachovala svůj původní tvar. Kam jsem se nedostal vibračkou, to už se dobrousilo rukou. Myslel jsem si, že nejhorší mám za sebou. Vykytoval jsem pár větších nerovností stěrkou, zadělal díry po jakési samodomo konstrukci na stříšku... no a říkal jsem si, teď už jen fouknu plnič, přebrousím a může se stříkat lak. Dosti jsem se zmýlil.... Vzal jsem plnič, pistoli a začal jsem. Jaká hrůza mě začala pojímat, když se na vrstvě plniče začaly objevovat malé dirky-póry v laminátu. A ty místo aby se zalily byly stále větší a větší... Po uschnutí to vypadalo jak prožrané červotočem. Přebrousil jsem to a jediný nápad jaký jsem dostal bylo, vzít plnič, štětec a "rozmatlat" ho po celém povrchu. Většina direk se opravdu zalila, ale zase to bylo hrbaté až běda. Plnič se moc ředit nemůže, tak zůstaly viditelné stopy štětce. Ty jsem lehce zbrousil, tím některé dirky zase vylezly a zkusil znovu jsem stříknout další vrstvu. Už to vypadalo docela dobře. Vše jsem přebrousil jemným papírem pod vodou-už na hotovo, vylezlo ještě dalších pár direk, a ty už jsem radši zakytoval stěrkou (bylo jich celkem asi tak něco přes 50...) To jsem zabrousil do roviny. Už jsem byl konečně spokojený. Vzal jsem barvu, kterou jsme měli doma asi 20 let a stříknul lak. Byly v tom nějaké cucky, tak mám sem tam nějakou ďubku, což mě po té předešlé práci lehce zamrzelo, ale snad to půjde rozleštit.... Leštění hliníkových lišt byla zábava na celé odpoledne a vypadal jsem jako afričan... Opravil jsem původní sedačky-vše jsem rozhodil, vyrobil nová prkna a zase zpět přihřebíčkoval. Do čalounění boků jsem vyrobil nové nosné části. Pak už jen elektrika a výroba nového nápisu Velorex podle stínu-nevyšisovaného na původním laku. No a pak připojit k motorce a vyrazit na sraz. První byla cena Prachovských skal aneb Veteránem českým rájem, která začínala dva dny po tom, co jsem sajdu připojil. Ani jsem nestihl přidělat provizorně slepené plexisklo a vyrazil jsem na cca 100km pouť do Jičína. Byl jsem zde mile přivítán a ubytován, ale večer jsem necítil ruce. Neměl jsem ještě pořádně seřízenou sbíhavost a odklon, takže to trochu táhlo doprava. A hlavně ten nezvyk.... Ráno jsem přimontoval plexi a po obědě se vyráželo na projížďku po Českém ráji. Byla to vážně nádhera, malebná krajina, krásné počasí, až jsem si na sluníčku spálil ruce.... Druhý den, v den závodu (přes 100km), lilo jak z konve a už vím, proč se říká "motorka s lodičkou"-vybíral jsem z ní vodu jako vodák.... V neděli cesta do Mladé Boleslavi do muzea a na soutěž elegance. A pak už bohužel zas domů. Během víkendu jsme najezdili přes 400km, na side jsem si nádherně zvykl-toho místa, nemusíte to stavět na stojánek.... a ani ruce už mě nebolely. Zvlášť po vychytání much seřízení je už, alespoň pro mě, jízda se sajdou parádním požitkem. A to jsem ji chtěl po mojí první zkušenosti s pojízdnou motorkou a převrácení do příkopu hodit ze skály, teď bych ji nedal ani za pytel zlata....