Škoda Felicia. Dnes u spousty veteránistů považovaná za jakési snobácké auto. Je to v podstatě pravda, protože je opravdu hodně oblíbená u lidí z řad podnikatelů, kteří si ji koupí (ve většině případů už zrenovovanou) spíš proto, že je to "frejeřina a kočkolap", a ne že je to veterán... Několik lidí se na Feliciích a také právě na těchto lidech docela dobře živí prodejem náhradních dílů. Existuje ale i spousta lidí, kteří toto auto mají několik desetiletí, nebo si je pořizují proto, že se jim prostě líbí, nebo že na ně mají hezké vzpomínky. Mě osobně zrovna a právě Felda přivedla na nekonečnou veteránskou cestu.... Nebyla to tahle, o které je tento článek, ale jiná (shodou okolností byla taky žlutá), kterou můj táta kdysi, když mi bylo asi 12let dával dohromady jednomu známému. Když k nám byla přitažena, nebyla v o moc lepším stavu, než ta moje (držely na ní však dveře a měla aspoň něco jako podlahu...). Motorově, podvozkově a brzdově na tom byla dost zle. Byla polorozebraná, nebyly na ní světla, přístroje, okýnka, kličky apod. Nic však nechybělo, jen bylo vše v krabicích. A právě tyto doplňky mi bylo i při mojí šikovnosti ve 12ti letech, která nebyla zrovna valná, dovoleno montovat, zapojovat, rozhýbat.... Pro kluka tohoto věku to bylo něco nevídaného a cítil jsem se jako král, že můžu taky něco dělat. Chopil jsem se svého úkolu s vervou, nadšením a také s velikou zodpovědností, abych něco nepokazil a nebylo mi zakázáno se auta dotýkat... Jestli si dobře vzpomínám, nezkazil jsem snad nic, světla se rozsvítila, dveře a kapoty šly otevírat, okýnka stahovat..... Táta mezitím dal dohromady brzdy, řízení a motor-dokonce orig. dvoukarbec- což pro mě bylo něco neuvěřitelného, když jsem do té doby byl zvyklý jen na motory ze škodovky 1202STW... Odměnou za moji práci bylo několik projížděk za slunečných dnů bez střechy..... Felicie mě tak nadchla, že jsem si ji chtěl hned ve svých naivních dvanácti letech pořídit. Pohled na několik inzerátů s nabídkou Felicií mě z této euforie jaksi vyléčil... Postupem času mě zklamání, že ji nemůžu mít doma trochu přešlo, objevil jsem spoustu jiných zajímavějších a dostupnějších aut, Felda se z mojí hlavy pomalu vytrácela, ale z hloubky mého srdce nezmizela nikdy. I když jsem věděl, že Felda je pro mě prostě nedostupné auto. Aspoň jsem si to ještě před nedávnem opravdu myslel. Zvlášť proto, že jak rostu já, roste i cena auta... Až jednou jsem náhodou objevil inzerát, který jsem raději snad vidět ani neměl.... Říká se, že stará láska nerezaví, ale v případě mojí Feldy to asi jaksi moc neplatí. I tak se moje srdce při pohledu na linie auta, byť trochu pokřivené, rozbušilo jak po dvou kilometrech sprintu. Nebyla drahá, i tak jsem na ni neměl, ale zrovna jsem neměl žádný dluh a doufal jsem, že mě někdo založí.... Nespal jsem, obvolával jsem všechny kamarády, asi mě všichni museli mít za blázna, ti co se znají mezi sebou si o mě určitě vyprávěli, ale pořád marně, nikdo zrovna neměl. Až jako poslední možnost jsem zavolal známému, který mi pomohl už mockrát a právě proto mi bylo strašně hloupé mu volat znovu. Ale přeci jen jsem se rozhodl ho poprosit. Jeho odpověď mě šokovala-"No jasně, v pohodě, kolik potřebuješ?" Druhý den-byl leden, mrzlo až praštělo-se jelo pro Feldu. Kupodivu nebyl sníh, dovezli jsme ji na chajdu, ale než se mi podařilo jí najít pelíšek pod střechou, zapadala sněhem až do půli kol. Tak už takhle přečkala až do jara, když tak mohla stát několik let (podle stavu bych to odhadoval možná spíš na několik desetiletí), jedna zima už ji nezabije... Sehnat chybějící díly je v porovnání s Pragovkou Baby nebo Fordem V8 jako si dojít za roh do Mototechny. Chce to jen čekat na nějakou rozumnou nabídku. Různými výměnami, protihodnotami, nebo odpracováním si nedostatku peněz se mi už podařilo sehnat většinu potřebných dílů, abych mohl začít s renovací...