Jawa-ČZ 150. Na první pohled úplně normální kývačka. Při pozornějším prohlédnutí stroje
však zkušenějšímu veteránistovi neunikne pár nesrovnalostí. Prvního si jistě
všimne motoru, který jakoby do kývačky nepatří.
Ano, v podstatě je to pravda, protože tento je z předchozího typu ČZ 150C,
tzn. naprosto odlišné konstrukce než pozdější Jawa 175. Má jiný tvar,
menší žebrování, svíčku ze strany, "šaltpáku" a "startpáku" zvlášť, "tříkvaltovou"
převodovku, magnetové zapalování apod. Další odlišností jsou kola. Jsou sice
šestnáctipalcová, ale hubenější a hlavně mají úzké plechové bubny, jak jinak
než z ČZ 150C. Ostatní díly vypadají už skoro stejně. To jsem si ale myslel
jen do té doby, než jsem začal motorku renovovat. Zní to neuvěřitelně, ale zjistil
jsem, že s normální kývačkou vlastně nemá společný téměř žádný díl. Snad akorát
kastlíky, zadní blatník, sedlo a nějaké drobnosti. Ostatní je jiné, přední blatník hubenější, nádrž
kratší, spínací skříňka, výfuky, prsa, světlo, houkačka, vidle
(jak přední tak zadní)-všechno jiné. Prostě: Tak trochu jiná kývačka.
K renovaci jsem se rozhodl teprve na podzim roku 2001. Předtím jsem se jí x let
vyhýbal v naší kůlně, kde stála. Zdálo se mi, že obyčejnou kývačku nemá cenu dávat do kupy.
Až nedávno, když jsem podobnou uviděl na srazu veteránů. Zalíbila se mi a začal jsem trochu zjišťovat,
co je vlastně zač. Vypátral jsem, že je to vlastně jedna z úplně prvních kývaček z
prvního roku výroby (1954), že je to jakýsi mezityp, napůl ČZ, napůl Jawa, který
se vyráběl pouze dva roky (1954-1956), v provedení jako mám já dokonce jen rok, a
že je to v podstatě docela ojedinělý kousek. To, co jsem vytáhl z kůlny po létech
na světlo Boží, se jí ale moc nepodobalo. Byla na ní spousta věcí nepůvodních, nádrž
z 250ky Panelky, vidlice, světla, spínačka a přední blatník taktéž, přední kolo a výfuky
ze stopětasedmy... Původní zůstal v podstatě jen motor, rám, prsa a zadní kolo. To co
bylo původní bylo ale v dost špatném stavu-rezavé, zkroucené, pomačkané apod.
Nafouknul jsem gumy, nalil benzín do nádrže a olej do převodovky a zkusil, jestli to náhodou nepojede. Po chvíli
"čarování" se motor rozezvučel. Přivázal jsem provazem sedlo a šel jsem to projet.
Jela celkem pěkně, ale jen do té doby, než jsem zařadil trojku. Po mírném přidání plynu vyskočila.
Zkusil jsem to znovu. Marně. Nezbývalo než motor rozebrat. Když jsem sundal levé víko a
"primár" se spojkou, všiml jsem si, že v karteru jaksi není vidět konec hřídele
převodovky, který má být zajištěn ségrovkou. Důvod byl jednoduchý-ségrovka praskla
a hřídelka cestovala v podélném směru o dobrých 8mm. To byl důvod, proč vyskakovala
trojka, protože zuby prostě a jednoduše vyjely mimo sebe. Stačilo dát novou ségrovku,
poskládat zpět spojku a bylo po závadě. Pak už následoval klasický postup renovace.
Odstranit nepůvodní díly, sehnat originál, všechno
spasovat k sobě, vyklepat, zavařit, obrousit, natřít základem, vykytovat přebrousit,
nalakovat a namalovat linky. Až na to shánění některých originál dílů vcelku žádný větší problém. Za dva měsíce každodenní
práce, hned po návratu ze školy, byla "stopadina" hotová. Týden před srazem veteránů
v Roztokách, kterého jsem se chtěl za každou cenu zúčastnit.