Škoda 1202 STW
Tenhle "stejšn" byl naše vůbec první
auto. Táta ho dostal od strejdy když mu bylo 20 let v roce 1971. Tehdy ještě jako Škodu
1201 STW z roku 1956. Už tenkrát byl dost shnilý a nepojízdný. Nepojízdný samozřejmě
nezůstal moc dlouho, a tak se brzy proháněl po tehdejších Československých socialistických
cestách. Ale ani to netrvalo dlouho. Jedné temné noci si to táta šinul lesem, ale najednou
levá zatáčka a těsně za ní, nijak neosvětlená a bez odrazek, stála "Erena" (Praga RN valník)
Následovalo kvílení pneumatik, smyk, tupý náraz a padající sklo. Motor "proběhnul" skrz
příčnou stěnu pod palubní deskou až na sedačku, přední
okno se zastavilo až těsně před korbou "Ereny" a celý stejšn byl asi o půl metru kratší.
Táta naštěstí vyváznul jenom s odřeným kolenem, ale stejšňák na tom byl bledě. Rám ohnutý,
motor proražený (o chladiči ani nemluvě) a karoserie na kusy. Prostě auto zralé do šrotu.
Před jistou smrtí ho mohla zachránit pouze výměna většiny dílů.
Jelikož už tehdy se na "dvanáctsetjedničky" sháněly díly dost špatně, rozhodlo se,
že ze Škody 1201 STW se stane Škoda 1202 STW. Na řadu přišlo shánění a opravy dílů. První byl rám
a motor. Oprava mechanických dílů byla, oproti tomu co následovalo, celkem maličkost. Pak se
sháněla karoserie. Jediná co se tehdy dala koupit byla z vyřazených sanitek. Ty samozřejmě
byly vyřazené proto, že byly rezavé až běda. Jednu takovou táta přitáhl domů. Při sundavání
z valníku se rozpadla na dva kusy. Když přišel svářeč aby pomohl s vyvařením a stál vedle
karoserie, ptal se: "Tak kde je to auto, co chcete vyvařit?" Táta nesměle ukázal na
stejšna. Svářeč s vytřeštěnýma očima zařval: "Cože, tohle!! To nejsem blázen!" Otočil
se na patě a zmizel. Tátovi nezbývalo nic jiného, než se do toho pustit sám.
Nastalo vysekávání příčné stěny za sedačou, vyklepávání nových podlah, prahů a sváření podběhů a zadních blatníků z čtverečků,
obdélníčků, trojúhelníků a jiných patvarů z plechu o straně maximálně 20 cm.
Dílo se zdařilo! Sice se teplem karoserie trošku smrskla, je asi tak o dva cm kratší
a má placku na levém boku, ale drželo to pohromadě a to bylo hlavní. Lakování a
kompletování už nemá cenu rozvádět.
Se stejšnem se od té doby jezdilo téměř bez přestání (kromě ještě jedné renovace
a pár generálek motorů), v létě v zimě, až do roku 1998.
Mimo jiné se podíval do Maďarska, do Německa na Rujánu, do Polska, Rakouska, ještě
několikrát do Německa a nakonec taky do Itálie. Všechny tyhle "dálkové jízdy"
(až na Maďarsko) absolvoval bez větších závad. Za celou dobu najezdil něco kolem 1 000 000
kilometrů a vystřídal asi pět motorů. Na podzim roku 1998 jsme s ním odjeli na chalupu
a začli znovu (už potřetí) renovovat. Takové věci jako vyvařování, čištění spodku a
natírání, broušení starého laku, kytování a jiné "záživné" práce, zvlášť na tak velkém
autě jako je stejšn, ani popisovat nebudu. Bohužel to jde pomalu... Snad se na nás
někdy usměje štěstí a bude trošku víc času.